Historie domácí péče

Vzhledem k tomu, že domácí péče v Evropě nemá jednotný vývoj, je napříč Evropskou unií rozdílná jak metodika, tak opatření týkající se domácí zdravotní péče.

Vývoj domácí zdravotní péče a sociální péče byl především úzce spjatý s naléhavou potřebou vytvoření komplexního systému zdravotní a sociální péče o obyvatele. V jednotlivých zemích se sociální zabezpečení a lékařská péče ubíraly různými směry, díky kterým, využívají státy Evropy různé formy financování, ale i různé formy poskytovaní samotné zdravotní péče.

Výsledkem je rozmanitost různých pojetí a strategií, jak domácí zdravotní péči financovat, organizovat anebo samotné zajištění služeb domácí zdravotní péče v praxi. Je velký rozdíl v míře odpovědnosti, která je buď na úrovni komunální, regionální anebo národní. Rozdílná je i podpora primární péče   jednotlivými organizacemi.

Z historického pohledu - domácí zdravotní péče v Evropě byla spojována z velké části s primární péčí (tzn. v rámci rodiny pacienta) anebo za přispění dobrovolnické či církevní instituce. Nicméně platí stále, že rodina a síť nejbližších příbuzných zůstává dlouhodobě základním pilířem v péči o seniory nebo invalidní klienty, bez ohledu na sociální systém v dané oblasti. 

V průběhu dvacátého století se velkokapacitní instituce a nemocnice staly převládající, dominantní formou zajištění zdravotní pomoci širokému spektru, včetně seniorů, dětí, invalidů a lidem s mentálním postižením. V průběhu padesátých let však narůstala kritika těchto zařízení jak ze strany profesionálů tak ze strany samotných klientů napříč západní Evropou a severskými státy. Už od šedesátých let vznikaly první pokusy o snížení dlouhodobého umístění seniorů a dětí v rámci nemocničního zařízení. Postupně se dařilo zdokonalovat poskytování domácí zdravotní péče . Byly přijímány zásady známé jako deinstitucionalizace, komunitní péče, průběžná péče a péče intergrovaná Domácí péče byla chápána jako alternativní anebo náhradní zaopatření zdravotní péče vůči hospitalizaci jako takové. Prvotním cílem bylo uznání klíčové role rodiny a nezbytné zapojení primární péče právě na úrovni rodin. Například ve Skandinávských zemích a Anglii nebylo přímého nařízení k posunu od nemocničních zařízení k rodinné péči, ale spíše posun ve smyslu od institucí k formám komunitních služeb. ¨

Teprve poté došlo k vyzdvižení rodinné péče o klienta. Celý proces se   v Evropě odehrával v různých časových obdobích.

V bývalých post komunistických zemích byl   jev institucionalizace - obecně platnou formou poskytování péče až do počátku roku 1990.

Domácí zdravotní péče a nemocniční zařízení patří mezi tradiční formy zdravotní péče. Naproti tomu domy s pečovatelskou službou a tzv. „home help“ jsou poměrně nové trendy, které jsou považovány za zcela komplexní formy zprostředkování péče pro seniory, které reflektují vývoj

v celé společnosti a tudíž i ve zdravotnictví.

V podstatě všechny Evropské státy se shodují na důležitosti poskytování celého spektra péče určené pro ohrožené skupiny, ačkoliv přesný význam těchto termínů, přijatá opatření a strategický přístup k tématickým problémům se liší stát od státu a to vzhledem k možnostem a historickému kontextu dané lokality. Proto například v jižní části Evropy se formální domácí péče ještě zcela nerozvinula. Na druhou stranu u některých severských států je nedostatečně vyvinutý dobrovolnický sektor. Takové rozdíly jsou vysvětlovány z části rozdílnou historií, různou základní úrovní zabezpečení, tradiční rolí státu a občanské společnosti a rozvíjejících se předpokladů, vymezujících úroveň zodpovědnosti pro domácí zdravotní péči.

Citace

www.who.int